Dostihy 2007
ME v coursingu, 22 – 23. 9.2007 Lotzwil / Švýcarsko
Na vůbec první mistrovskou coursingovou soutěž ve Švýcarsku jsme vyrazili s předstihem dvou dnů, nejen z důvodu odpočinku, ale hlavně kvůli ubytování se a relaxaci psů po dlouhé cestě u naší velmi dobré přítelkyně Ireny Hochreuter, žijící trvale ve Wettingenu, což je „vesnice“ vzdálená asi 50km od místa konání Mistrovství Evropy – Lotzwilu. Cesta s několika dopravními zácpami, kdy jsme na jedničku poskakovali třeba i hodinu, byla vyčerpávající a únavná pro všechny. Pohodlnějšímu dřímání na zadních sedadlech krapet bránil roztahující se „slugíček Agíček“, naštěstí je jeho panička Milka osůbka útlá a o našem Danečkovi se dá říct, že by se mohl převlékat za bičem J. Já za volantem jaksi podřimovat nemohla, no a moje Jája v roli navigačního důstojníka zdatně volila správný směr bez jediného zamhouření oka. Spánek byl prostě nutná věc. Ale i tak jsme mu po příjezdu moc nadali: přivítání, povídání, procházky…a už tady bylo páteční odpoledne.
Co čekalo na každého účastníka bylo možné obhlédnout s předstihem na internetu. „Červená“ i „žlutá“ louka byla připravena, mohla jsem si v klidu prohlédnout systém nekonečného zajíce a v první chvíli se mi zdál téměř dokonalý. Až průběh dostihů ukázal, že prostě každý systém má své výhody i nevýhody. Zklamaná jsem však byla z výběru terénu. Jedu stovky kilometrů daleko, abych nakonec pustila psy na úplně rovné louce, bez jediného minikopečku, bez jediné překážky… v tolik „nerovném“ Švýcarsku. Opět až později jsem pochopila, proč pořadatelé volili takto naprosto bezpečnou trať. Potíže s přechodem v nerovném terénu při nekonečném zajíci již v minulosti byly.Pes, který by volil trať v místě, kde je vodící lano příliš nízko, přesněji v místě kde by seskakoval z kopce dolů, tomu by tam hrozilo zavadění či dokonce zamotání se do lana. Důsledky si jistě každý dokáže představit sám.
Díky báječnému počasí po celou dobu konání Mistrovství bylo i místo pro parkování karavanů a stavění stanů velice dobré. Stejně jako v Německu sice nebyl v dosahu žádný stín, ale blízkost lesu dávala ideální možnosti k procházkám se psy. Když už jsem zmínila Německo – nedá mi to, abych se nepozastavila nad věcí, která jistě velice příjemně překvapila každého, kdo se účastnil letošního MS či ME v dostizích na oválu – totiž počtem fungujících WC, včetně splachovacího miniumyvadélka J. Žádné fronty, čekání… reagovali jsme jen a jen s úsměvem.
Dokonalá švýcarská organizace však hned zpočátku lehce zahaprovala. Katalogy, které byly k dostání u okýnka prostorné klubové místnosti, byly nepřesné, matoucí, přesto se však vesele prodávaly i s tímto nedostatkem. Naštěstí informační tabule fungovala přesně, rozběhy i výsledky byly ihned po vytisknutí zveřejněny. Vůbec však nejsem kritikem domácích, kteří se starali o účastníky ze čtrnácti zemí Evropy velmi obětavě, mnohdy i s tolerancí zbytečnou, náležící k typově soutěžím nižšího kalibru. Kdo však nikdy nezkusil zorganizovat ani výšlap na nejbližší kopec doma, nemůže vědět, kolik úsilí domácí stálo Mistrovství připravit. Jelikož byla naše průvodkyně členkou této organizace, věděli jsme o tom své.
Veterinární přejímka začala podle plánu v 17.00, tři veterináři kontrolovali závodníky velice pečlivě. Pro mě osobně tady proběhla první nešťastná událost – Čelza se rozhodla hárat. Tak jako Akabka začala hárat před plánovaných startem v Belgii, tak i její máma byla takto prestižních závodů „ušetřena“. Je to stará fena, která hárá s železnou pravidelností, proto jsem byla lehce vykolejená, měla ještě celý měsíc čas, ovšem na druhou stranu jsem mohla i díky právě Akabčinému nedávnému hárání podobnou situaci očekávat.
Slavnostní zahájení proběhlo v 19.30, nutno říci, že bylo pěkně připravené. Česká ekipa měla tak jako všechny ostatní země ve velkém párty stanu vyhrazen svůj stůl s vlaječkou z ubrousků, podařená prácička.
Druhý šok pátečního večera bylo Akabčino lehké kulhání. Veterinou prošla v naprosté pohodě, pak se podle mé domněnky musela praštit v autě, zkrátka nebylo to ono. V sobotu ráno to vypadalo ještě hůř. Dokonce jsem zápasila s myšlenkou Akabu stáhnout docela, na radu veterinářky jsme však zkusili Akabu „rozchodit“. Jája neměla ze závodů vůbec nic, celou dobu poctivě rozcházela a rozcházela. Akaba je závodník tělem a hlavně duší, stačilo jí jen z povzdálí uvidět kůžičku a kulhání bylo to tam. Její první start však ukázal, že opravdu není ve své kůži. Kdo ji kdy viděl běhat mi musí dát za pravdu. Volila zbytečně dlouhou dráhu, její „umělecké“ obraty ve vzduchu známé hlavně z Jevišovických setkání si zřejmě schovávala na lepší časy. V prvním kole ztrácela bodově hodně vysoko. V druhém však zabodovala statečně, žlutá louka seděla celkově psům lépe. Při vší smůle, která nás touto akcí provázela však Akabka nakonec dopadla ze všech českých slug nejlépe. Skončila sice dvě místa „za bednou“, dekorováno bylo prvních šest míst, radost jsem však měla ohromnou. Velká škoda, že nemohla startovat Čelza, coursing je její disciplína a dokáže se v něm prosadit i oproti mnohem mladším závodnicím.
Posezení s přáteli, dlouhotrvající debaty ohledně dalšího chovu sloughi – tím vším jsme završili sobotní podvečer a velký kus noci.Na tomto místě bych chtěla hrozně moc poděkovat naší „paní domácí“, Irence, neboť bez jejího bravurního překládání do češtiny bych se já osobně nedozvěděla ani třetinku z tohoto plodného večera a už vůbec bych nemohla fungovat jako vedoucí české ekipy.
V neděli zůstali jak děti, tak fenky doma a já se ujala zbytku svých organizačních povinností. Slavnostním vyhlášením výsledků v pozdních odpoledních hodinách a moc pěkným ukončením celého dvoudenního maratónu mi spadl obrovský kámen ze srdce a mohla jsem se s klidnou dušičkou věnovat zbývajícím dnům z této nádherné dovolené. Společné procházky v teplých slunečních dnech, poznávání okolí Wettingenu, došlo i na nákupy a nakonec jsme navštívili chovatele Dietra Gramse v jeho novém domě. Baterky v Danovém foťáku však vypověděly poslušnost, takže svůj archív jsme již obohatit nemohli. Doufejme, že se něco zdařilo zvěčnit Milce, která mi hrozně moc pomáhala po celou dobu našeho pobytu, byla skvělým společníkem, jakého si jen můžete na tak dlouhou cestu vybrat.
Cesta zpět mi přijde odevšad vždy jednodušší. Člověk asi není tolik psychicky zatížen pochybnosti zda-li dojede včas, zda-li jej něco špatného cestou nepotká, zda-li… znáte to. Doma je doma. Odjížděli jsme s pocitem naprosté spokojenosti, ale i s troškou smutku jsme se loučili s Irenkou, s jejím pohostinným domovem i přátelským synem Tomášem. Zopakujeme si to ještě někdy??…. kdo ví…
p.s. v tomto povídání jsem se záměrně nepouštěla do komentáře o dalších členech české výpravy v Lotzwilu. Pojala jsem jej jako naši soukromou „dalviťáckou“ akci a o zbylých účastnících si můžete přečíst v docela jiném článku.
Lenka Malinovská za osádku Milka, Jája, Dan, slugíček Agíček, Akabka a „mama“ Čelza
29.7.2007 GRAND PRIX Bratislava 2007
COURSING – CACIL, CACT
Sloughi
58 AKABA ag Dalvit MALINOVSKÁ Lenka CZ 174 1, CACT 60 C´Chemala Bohemia Genao MALINOVSKÁ Lenka CZ 173 3, R.CACIL 57 Ahaggar ag Dalvit Petrovská Emília Sk 172 4 56 Agalella Ag Dalvit Markéta Doubravová CZ 169 6 59 ATAKOR ag Dalvit ZMIJAROVÁ Iva CZ 169 7
Dvojté vítězství na domácí dráze!
1.7.07 GRAND PRIX Lednice na Moravě - Akaba získává první místo před jediným soupeřem El Abu Azharem Bohemia Genao
7.7.07 LEDNICKÝ ZAJÍC - Akaba první před Jamunou Bohemia Genao a diskvalifikovanou Abou El Guerroj. Za následující fotografie, které ani nepotřebují komentář, mnohokrát děkuji Oldovi Knotkovi!
Tropické i bouřlivé dostihové mistrovství F.C.I. - WELTMEISTERSCHAFT 2007
8.-10.6.2007 Sachsenheim / Německo
tentokrát nezačínám slovy: „z dostihového soudku…“ už nevím pokolikáté, protože tato akce si zaslouží ohromný titulek vyjadřující její důležitost.
Do Sachsenheim se sjížděli účastníci světového mistrovství už od středy. Na velikém prostranství kolem nádherné pískové dráhy se řadily karavany a obytná auta podle zemí, česká vlajka vlála v prostoru P4. Za saharáky reprezentovali sloughi Akaba ag Dalvit a azavakh Taj Al Din Ak Ilaman. Oba nováčci, startující druhým rokem, bez výrazných zkušeností, v poli ostřílených matadorů, psů a fen, kteří rozhodně nestartují v dostizích osamoceni.
Naše posádka vyrazila na 800 km dlouhou trasu již v pátek ve čtyři hodiny ráno. Tropické počasí nás provázelo celou cestu a jen díky klimatizaci jsme si cestu užili naprosto v pohodě. Prázdné cesty, mapa na klíně ani nebyla potřeba. Uháněli jsme přes Rozvadov směrem na Stuttgart a jen při hledání dráhy samotné jsme se lehce zamotali, nicméně dojeli včas. Jako jedni z posledních jsme obsadili stanovený prostor a já ohromně pobavila zbytek české ekipy, skládající se převážně z vipetářů, když jsem se domáhala alespoň nějakého stromu, pod který bychom se mohli schovat. Prý jsem rozhodně nebyla první! Rčení „psi se rvali o chládek“ by se dalo použít stoprocentně. Než jsme se rozkoukali a vybalili, dorazila azavačí posádka, která byla z „parkplatzu“ také celá zděšená.
Veterinární přejímka začala ve čtyři hodiny a pěkně se vlekla neboť byla super důkladná. Po formálním převzetí pasu s očkováním následovalo prohmatání psa veterinářem, prohlídka snad každého drápu samostatně, změření tepu, (bála jsem se, že snad i teploty J ), prohlídka očí, sliznic, u feny i zjišťování zda třeba nehárá a nakonec ubezpečení se čtečkou čipu, že nedošlo k záměně psů. Vše důkladné, německé. A správné – podotýkám!
V šest večer proběhlo oficiální zahájení MS. Přivítání, proslovy a přání, aby všichni měli tu svou špetku štěstí, která je i zkušeným a vytrénovaným psům potřeba. Vše doprovázeno živou hudbou, která pak ve volném večeru bavila všechny natěšené majitele ještě dlouho do noci. Kdo vydržel měl však těžké sobotní ráno!! Už o půl šesté svolával rozhlas poslední opozdilce k veterinární přejímce a už v osm hodin byl odstartován první běh. Kvůli počasí šli napřed barzojové a vlkodavové, po nich třicet startů tzv. frendschipu a schaulaufu a dále pokračovali mistrovské běhy podle abecedy. Azavaci první, sluginy naposledy. Vše šlapalo pěkně podle katalogu a bylo nutné si hlídat pořadí dostihů na světelné tabuli. Už v padoku musel být pes s košíkem, počkat na pokyn, který svolal do sedliště, losování boxů a všichni stejně do boxů zavést. Žádné ovlivňování nebylo dovoleno, žádná cizí pomoc jakbysmet. Naše Akaba není zvyklá na takové ceremonie, domá má své komorní prostředí, košík jí nasazuji až přímo před startem. Je vždy velmi nervózní a třese se nedočkavostí. Byla pro ni úžasná změna, bohužel v tom negativním smyslu, že musela dlouho čekat, ten příšerný košík se jí nelíbil ani trochu a tolik lidí na ni snad ani nikdy nekoukalo. Když jí chtěla obsluha sedliště namočit hlavu, stále už jako odevzdaná ovečka, její hra svalů se změnila v třes. Tolik nepříjemného najednou! Aby toho ale opravdu nebylo málo, vylosovali nám startovní box č.6. Nejhorší pozice, vyžaduje raketový start a co nejrychleji se dostat na plot. Akabu zarazil počet psů kolem sebe, chvíli trvalo, než pochopila, kde je její místo. Celou první i druhou zatáčku šla vnějškem (!!), před třetí už ale byla na plotě a doběhla krásně první. Nechápala jsem. Vůbec. Vím, že je superrychlá, ale také znám její chování před dostihem a tohle mistrovství se zcela vymykalo našim zvyklostem. Až když jsem slyšela její čas, docvaklo mi, proč je tak mizerný O celé dvě vteřiny pomalejší, než předvádí na trávě. Ano, písek zpomaluje, to je známá věc, rozhodně to však neudělá dvě vteřiny! Přestože vyhrála, bylo mi hrozně. Svíravý pocit kolem žaludku, co asi udělá v druhém rozběhu a zda vůbec vydrží (pokud se zadaří) finále. Psi byli druhých rozběhů ušetřeni, nedosttečný počet jim umožnil běžet rovnou finále. Chudáci feny!
Příšerné vedro panovalo od brzkého rána, kolem poledne už bylo „na chcípnutí“. Akaba celou dobu ležela pod mokrým ručníkem. Shruba po třech hodinách jsme čekali opět před padokem. Jediná černá sluga startovala ve všech třech bězích s bílou dečkou – byla nádherná J ! už ani nevypadala tak sklesle, očička nebyla tak vyděšená. Stejná trasa k boxům, stejné procedury a nakonec box č.3. To bylo dobré. Ovšem soupeřky to znaly, uměly na písku běhat velmi dobře. Start nebyl excelentní, zkušenosti chybí, Akaba je mladá. Doběhla s přehledem druhá, bez jediné chybičky, žádné otočení se a světe div se – o vteřinu lepší čas než v prvním kole!! ÚŽASNÉ! Do finále jsme tedy nastupovali s třetím nejlepším časem. Strhla se však taková bouřka, že jsem hodinu uklidňovala v autě třesoucí se favoritku. Parkovací prostory byly pod vodou, dráha taky a všichni jsme se brodili v blátě. Uvažovalo se dokonce o tom, že se finále nepoběží, že se medaile rozdají podle časů. Ale v Sachsenheim je dráha opravdu skvělá a pořadatelé si poradili. Finále bylo sice o dvě hodiny později, ale bylo. Moje nervy byly na pochodu, Akaba vypadala odevzdaně. Tři kola na plný plyn v životě nešla a navíc startovala „z plného kotle“. Taky poprvé v životě. Ani startovní box č. 1 nám nepomohl. Po startu maličko zaváhala a pomalejší feny ji přitiskly mezi sebe. Nesnáší pres, nezná to. Doma všem uteče, neví, co je to razit si cestu. Není bojovník a celý dostih byl značně nevyrovnaný. Zrychlila a zase se stáhla, v první i druhé zatáčce. Řvala jako blázen, ale neohlídla se, nebouchla. No a v dostihu je fuk, jestli běží řvoucí, musí běžet čistě (viz videozáznam). Znám pravidla. Nedokázala to ustát psychicky, až v poslední zatáčce měla prostor a lehce předběhla předposlední fenu. Celkově tedy P Á T Á , zvládla to. Se vším, co ji toho dne potkalo – klobouk dolů. Poprvé v životě česká sloughi, navíc českého chovu, ve finále. S kvalitní a zkušenou konkurencí. Úspěch jako hrom J !!!
Píšu podrobně jen o Akabce, starty azavaka Dina mám jen zprostředkovaně od majitelů. V prvním rozběhu skončil na druhém místě a stejně jako sloughi psi, tak i azavaci psi nemuseli do druhých běhů, ale rovnou do finále. Din doběhl druhý, byl však bohužel diskvalifikován. Podle záběrů z kamery měl však být diskvalifikován i pes, který způsobil Dinovo oplácení. Knotkovi byli smutní ale jen chvíli a už při večerních oslavách Akabčina finále jsme plánovali, kam pojedeme příště J. Málopočetná plemena mají u nás strašlivou smůlu, že běhají především sami, což jim pak pochopitelně působí značné potíže. To se dá vztáhnout i na dostihové barzoje, afgány, maďary i faraony. Je to prostě smůla.
Naše výprava strávila v Německu i celou neděli, museli jsme fandit Čechům, také oni nás skvěle podporovali. Chtěla bych strašně moc vyzvednou famózní úspěch vipeta českého chovu – CASSINI BLUE NORTH – který se stal po vynikajících bězích zcela bezkonkurenčně Mistrem světa! Slyšet českou hymnu na takovéto akci byl jedinečný pocit.
Cesta domů byla vyčerpávající. Vedro, nervy a dvě proflámované noci – to by asi skolilo každého. Akabka je v pořádku doma, živá a zdravá a já jsem si odvezla ve vzpomínkách nezapomenutelnou atmosféru a spoustu užitečných zkušeností.
Krásné léto Vám všem přeje Lenka a všichni Dalviťáci kolem a těším se někdy na brzkou viděnou.
p.s. veškeré výsledky a časy najdete na http://www.wrsv-solitude.de/
Copyright © 2009 Sloughi-dalvit .Webdesign MF design